Povídka. Je. Zkrátka. Krátká.

Podle názvu tohoto článku by se dalo předpokládat, že povídky jsou zaručeně v kurzu:-)

Ptáte se proč?

Lidičky drazí, ať se vám to líbí nebo ne – JE MÁLO ČASU! anebo chcete-li – NÁŠ ČAS JE HODNĚ ZANEPRÁZDNĚN.

Všichni se soustavně inspirujeme, motivujeme, odhalujeme svá skrytá poslání, snažíme se naplňovat své sny, jít za svými vizemi, tvořit, meditovat, relaxovat, věnovat se péči o tělo i duši… Zkrátka je toho na jednoho moc a byla by velká škoda, kdyby se mezi těmi všemi aktivitami ztratila touha a chuť si přečíst i něco jiného než jen návod, radu, postup jak něco udělat nebo vyřešit.

Povídka je milá, krátká, vše co si z ní potřebuji odnést se vejde kolikrát jen na pár stránek. Má zajímavý úvod, dynamický děj, překvapivé rozuzlení nebo tajemný konec. S trochou nadsázky je to vlastně takový delší citát, které nás příjemně naladí nebo přivede k zamyšlení a zabere jen zlomek času:-)

Povídky různorodých českých i světových autorů jsem četla už jako dítě. Fascinoval mne ten mini děj, ta schopnost vtěsnat ty nejpůsobivější myšlenky a závěry do tak krátkého literárního útvaru.

Velkou inspirací pro mne byly např. povídky Johannese Maria Simmela, pro kterého nebyl tento literární žánr obvyklý. Jeho kniha sedmi povídek s názvem „Setkání v mlze“ vypráví o náhodných a zvláštních setkáních, kdy se postavy vynořují jakoby z mlhy, odkrývají své nitro a nechávají na protihráči – partnerovi, aby našel smysl jejich jednání.

PŘÍBĚH NEBO ATMOSFÉRA

Povídka má buď silný příběh, ve které většinou vystupuje jeden až dva hrdinové a je soustředěna především na zápletku. Anebo se zaměřuje spíše na vyvolání určitých pocitů a zvláštní atmosféry.

Rozlišujeme tedy mezi dvěma druhy povídek. První se nazývají „klasické povídky“ a ty druhé „rezonanční povídky“.

Já osobně preferuji povídky rezonanční. Ráda se nechám ovlivnit zvláštní až magickou atmosférou jejich děje.

Jsou většinou postaveny na nějaké hluboké myšlence, skrytých symbolech a rezonují se čtenářem na určité vlně. Po jejich přečtení v nás i nadále zůstávají neurčité a příjemné pocity, znovu vyvolané vzpomínky na dávná setkání či dětské snění.

POVÍDKO, ZE ZÁSUVKY VEN!

Příběhy a povídky píšu tedy již od mladého věku a ukrývat je v šuplících a ve starých kufrech ve sklepě není to pravé ořechové:-)

Mnohem lepší je, když se tak jako „rezonanční povídky“ setkají se svým vhodným protějškem, se kterým budou nečekaně souznít a naplní ho tím tajemným a nevysvětlitelným pocitem, že tohle už přece někde zažil nebo že mu to něco hodně připomíná….

Zkuste se mnou společně „rezonovat“ kliknutím na obrázek>>